SVĚDKOVÉ KEDLUBNOVI - POČÁTEK NOVÉHO VĚKU
[::] PRVNÍ KONTAKT - POČÁTEK NOVÉHO VĚKU
     Sedmý srpen roku dva tisíce jedna byl den jako každý druhý. Sluníčko svítilo vysoko na obloze, svěží zelená letní tráva se pohupovala v závanech mírného větru sem a tam, sem a tam, sem a tam a zase zpátky a sem a tam a sem a tam. Oknem mého domu, uprostřed rozlehlých širých luk, se dovnitř linuly nejroztodivnější vůně těch nejroztodivnějších rostlin, pohupujících se při zemi ve stejném rytmu svěžího větříku jako tráva, sem a tam atd.
Včelky pilně létaly z květu na květ, ptáci pilně létali z místa na místo a požírali včelky. Dravci zase létali z výšky do nížky a požírali ptáky požírající včelky. Lovci stáli na kraji lesa a stříleli na letící dravce a požírali je. Všichni sloni běhali sem a tam, stejně jako stébla trávy, pohupující se ve větru.
Včelky pilně létaly z květu na květ, ptáci pilně létali z místa na místo a požírali včelky. Dravci zase létali z výšky do nížky a požírali ptáky požírající včelky. Lovci stáli na kraji lesa a stříleli na letící dravce a požírali je. Všichni sloni běhali sem a tam, stejně jako stébla trávy, pohupující se ve větru. Cikády bzučely na loukách, občané České republiky, hovořící česky a rómsky kradli měděný plech ze střech... Zkrátka typická letní pohoda.
     Bylo to krátce po poledni. Byl jsem právě zabrán do své vědecké činnosti, když tu jsem náhle pocítil neodbytný pocit vyjít ven před dům. Touha jít ven byla tak silná, že jsem jí nemohl odolat. Sotva jsem vyšel ven, mé tělo se dalo do pohybu. Cítil jsem se, jako mozek uvnitř inkubátoru. Mé tělo ovládal kdosi jiný než já. Mé kroky mne směřovaly na nedaleký kopec. Chtěl jsem se vrátit, ale kdosi vedl mé tělo neustále dál a dál. Podobný výstup by ze mne za normálních okolností odčerpal mnoho sil, já však necítil žádnou únavu, pouze nádhernou vůni nejrozličnějších květin, které se na louce, přes níž mne cosi vedlo, pohupovaly v závalech mírného letního větříku sem a tam. Z louky jsem se dostal na polní cestu, vyježděnou mohutnými koly traktorů místního zemědělského družstva, jezdícími při jarních, podzimních, letních a zimních pracích neustále sem a tam = ze zemědělského centrálního stanoviště na pole a zpět. Vystoupal jsem po ní ještě dále, až na samotný vrchol kopce, místy porostlý jehličnatými neb listnatými stromy, místy pokrytý rozsáhlými loukami, na nichž se stébla trávy a nejroztodivnějších rostlin, vydávajících překrásnou letní vůni, zmítala v jemných poryvech osvěžujícího srpnového vánku sem a tam taky, stejně jako v okolí mého domu. Najednou jsem se jakoby zpět vrátil do svého těla. Náhle jsem začal opět vnímat své končetiny a pomalu se mohl začít pohybovat podle přání mé vůle. Rozhlédl jsem se po okolí a pohlédl na oblohu. Krouživým pohybem hlavy jsem shlédl celá nebesa.
Slunce svítilo stejně krásně jako před tím, cikády bzučely také a já si začal uvědomovat, že budu-li chtít ještě někdy vidět svoji střechu, budu muset brzy navštívit nejbližší sběrné suroviny.
Slunce svítilo stejně krásně jako před tím, cikády bzučely také a já si začal uvědomovat, že budu-li chtít ještě někdy vidět svoji střechu, budu muset brzy navštívit nejbližší sběrné suroviny. Znenadání se kdesi v dáli na obloze ozval podivný zvuk. podobný jemnému pískání televizoru. Pohlédl jsem tím směrem, ze kterého se podle mne pískání ozývalo, nic však vidět nebylo. Pískání zesilovalo, jako by se přibližovalo, vtom se zpoza oslňující záře Slunečního kotouče vynořil prapodivný stříbrný disk, velikosti Měsíce v úplňku. Pomalu se zvětšoval a blížil se blíž a blíž ke mně. Protože jsem za svůj poměrně dlouhý život viděl a zažil nejrůznější věci, nepociťoval jsem žádný strach. Kotouč se již nacházel asi 30 metrů ode mne a začal pozvolna sestupovat. Viděl jsem, že se ve skutečnosti jedná o velikanananánský stříbřitě zářící disk o průměru asi 20 metrů. Vznášel se asi 20 sáhů nad povrchem Země. Sestoupil ještě níže, zastavil se a zůstal viset ve vzduchu. Ze spodní části se vysunuly tři, nebo čtyři lesklé kovové podpěry, podobné nohám ptáků. Ty dosedly na zem a spojily tak s ní celý objekt. Několik sekund se nic nedělo. Pak se ale v objektu otevřel otvor, jakési dveře se sklopnou nástupní plošinou a zevnitřku objektu se proti mne vylilo jasné bílé světlo. Jakýsi hlas mne vybídl abych šel dovnitř. Vstoupil jsem tedy na nástupní plošinu a po několika krocích se ocitl uvnitř zajímavé kruhové místnosti s poloměrem asi 3 metry. Vchod se opět uzavřel. Místnost byla bílá až jemně šedá. Nebyl v ní žádný nábytek ani přístroje, stěna byla hladká, bez výstupků nebo obrazů. Také zde nebyly žádné květiny. Nebyla zde dokonce ani žádná svítidla a přesto vše zářilo podivným tlumeným světlem, které jakoby přicházelo odevšad, jako by svítil samotný vzduch zde uvnitř. Proto ani má postava nevrhala nikde v místnosti žádný stín, ani na zem, ani na stěnu. Pak se najednou kruhová stěna rozjela do stran a vytvořila mezi sebou skulinu, skrze kterou ku mě přišli dvě humanoidní bytosti. Byly oblečené do podivných skafandrů s přilbami na hlavách. Dostal jsem telepatický pokyn, abych šel za nimi. Nešlo neuposlechnout. Vedli mne stále za sebou dlouhou chodbou, až jsme stanuli v další, tentokráte však velikanananánské kruhové místnosti. I ona byla osvětlena stejným prapodivným světlem jako ta první, z níž mne tito dva humanoidé odvedli. Uprostřed velké místnosti byl zářící stříbrný kulatý stůl, který jakoby se vznášel nad stejně stříbřitě zářící podlahou. Kolem stolu sedělo na zajímavě tvarovaných židlích, rovněž viditelně nespojených s podlahou, dvanáct humanoidních postav v duhově zářících oblecích s velkými límci. Šest z nich sedělo po levé straně od velkého stříbrného trůnu, a zbylých šest napravo od něj. Na trůnu samém, o něco výše než ostatní seděl nádherný humanoid. Přívětivost jeho podoby mne naprosto uklidňovala. Byl oblečen jinak, než zbylých dvanáct postav a ve své ruce držel tajemný předmět, o němž jsem se v zápětí dozvěděl, že se jedná o kosmické žezlo. To když mne najednou osvítil jasný kužel světla, přicházející od stropu. V mé hlavě jsem slyšel, jak se mnou začal nejvyšší humanoid telepaticky komunikovat. Znal každou mou otázku ještě před tím, než jsem ji stačil vymyslet. Odpovídal mi trpělivě na mé dotazy z podvědomí a potom my vysvětlil, že jeho jméno je Chall Wiazao, je velitelem vesmírné flotily operující na naší Zemi. Jeho úkolem bylo vyhledat mne, neboť jsem byl vybrán jako vhodný kontaktér. Poté se vznesl nad svůj Kosmický Trůn a pomalu se vzduchem, jakoby nadnášen nějakou neznámou a tajemnou silou, v pozici lotosového květu, přibližoval ke mne. Zastavil se těsně vedle mne a telepaticky mi sdělil, že mne zavede k nejvyššímu představiteli této galaxie. Zeptal jsem se ho, kde jsme. V tom se stěna přede mnou otevřela a já skrze ní viděl naši planetu Zemi, stejně tak, jako posádky našich kosmických stanic - byli jsme na oběžné dráze. Divil jsem se, jak jsme se sem mohli dostat, aniž bych cokoliv pocítil. Chall Wizao mi vysvětlil, že oni používají speciální techniku, pomocí které je to možné. Zavedl mne poté do ještě větší místnosti, která, jak říkal, se nacházela uvnitř jejich mateřské lodi velké 500000000000000000000000000000 sáhů.
V této místnosti byl pouze jeden jediný veliký stříbrný trůn, vznášející se uprostřed, ve výšce asi 1,5 látra.
V této místnosti byl pouze jeden jediný veliký stříbrný trůn, vznášející se uprostřed, ve výšce asi 1,5 látra. Na něm seděl starý vousatý muž. Můj průvodce, pán Země, Chall Wizao se poklonil. Učinil jsem totéž. Wizao mi telepaticky vysvětlil, že tento muž je nejvyšší vládce této galaxie, slovutný Děd Ufel. Ten mi sdělil, že jsem byl vybrán jako kontaktér, čili jakýsi spojovací článek mezi obyvateli Země a mimozemšťany. Řekl mi, že kdykoliv mne budou zde potřebovat, přivolají si mne stejným způsobem jako dnes. Mým úkolem je sepsat jejich poselství světu a nabídnout ho široké veřejnosti. Zeptal jsem se ho též pouhými myšlenkami odkud přicházejí, ale Děd Ufel mi pouze sdělil: "Na všechny tvé otázky bude odpovězeno". Poté mi ještě řekl, že se mnou budou udržovat stálý telepatický kontakt, abych mohl tlumočit jejich moudrosti světu, neboť tento kontakt je počátkem nového věku, který přinese záchranu všem spravedlivým obyvatelům Země. Chall mne odvedl zpět na svou loď a tam mne dopravila zpátky na Zem. Paprsek světla mne spustil přímo před můj dům.
 © Svědkové Kedlubnovi